Život v neustálé akci
Rybářskou i laickou veřejnost zaujal jeho televizní pořad S Jakubem na rybách. Přednáší po celé Evropě, cestuje po světě. Časem musí maximálně šetřit. Když však přijde řeč na rybaření, rád si ho udělá. „Myslím, že rybářem se člověk rodí,“ vysvětluje. „Navíc každý chlap má v sobě více či méně pud lovce, záleží na tom, jestli dostane spouštěcí impulz. Takhle jsem byl u zrodu mnoha rybářů. Často to začalo nevinně: ,Půjč mi prut, taky si to zkusím.´“
A už byl lapen v síti?Většinou ano. Člověka unaveného z práce posadíte do krásné krajiny, kde není slyšet hluk města ani zvonění telefonů, a v ten okamžik začne působit mocná čarodějka příroda. Já měl štěstí, že jsem potkal ryby už jako malý kluk. Každý, kdo si pamatuje mé první krůčky, tvrdí, že ve mně voda a pohled na ryby vyvolávaly bouřlivé reakce. Abych řekl pravdu, první vzpomínky mám všechny spojené s rybami.
Máte rád povídky Oty Pavla?Otu Pavla miloval můj děda, miluje ho i můj táta, takže nejsem výjimka. Jeho knihy pro mě byly a stále jsou posvátné. Jako kluk jsem při nich vyrůstal a vždycky jsem toužil mít svého strejdu Proška. Dokonce se mi to přání splnilo, dlouhé roky jsem každé léto trávil uprostřed lesů na hájence v Lánech u pana Kougla. Naučil mě kromě rybaření splynout s přírodou a za to jsem mu strašně vděčný.
Pamatujete si svůj první úlovek?Naprosto přesně. Nebylo mi ani pět, když jsem s rodiči potkal na večerní procházce průhonickým parkem neznámého romského rybáře. Ještě dnes, když zavřu oči, tak si tu scénu vybavím: v tichosti seděl pod rozeklanou vrbou, byl úplněk a on lovil úhoře. Když jsme k němu přišli, zrovna jednoho vytahoval. Vím, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči. Rodiče se pak s tím člověkem spřátelili a já začínal jako průhonický pytlák. A právě s tímto skvělým rybářem jsem ulovil svou první rybu. Byl to desetikilový kapr, kterého jsem chytil na obyčejnou pytlačku schovanou v kapse. Tehdy to byl pro mě opravdu gigantický úlovek, protože byl skoro stejně dlouhý jako já.
Měl z vás být muzikant jako otec, slavný Karel Vágner, ale z konzervatoře jste utekl. Jak to doma skousli?Pro rodinu to byl šok. Vždycky jsem hudbu miloval stejně jako svého profesora, vynikajícího kontrabasistu Pavla Nejtka. Jenže když jsem přišel na konzervatoř a změnil kantora, nad svou hudební budoucností jsem stále víc přemýšlel. Odchod z konzervatoře rozhodně nebyl nějaký pubertální akt. Hudba pro mě znamenala moc, jenže mé srdce přitahovala příroda. Ve třetím patře učebny jsem sedával u okna a hleděl na Vltavu. Ta o mé budoucnosti rozhodla. Můj vnitřní boj cítili všichni kolem a nakonec i rodiče říkali: „Dělej to, co uspokojí tvé srdce.“ Jednoho dne jsem se jen tak mezi dveřmi po hudební nauce otočil, zadíval se na spolužáky a oni hned věděli, že jsem ve škole naposledy.
Jak se na vaše úspěchy dívá táta dnes?I když se naše cesty na nějakou dobu rozešly, je zvláštní, že nás k sobě ryby zase přivedly. V ten můj sen – stát se profesionálním rybářem – nikdy příliš nevěřil. A kdo by taky uprostřed Evropy věřil! Postupně jsem se ale začal mediálně prosazovat bez jeho pomoci, a to ocenil. Pracovali jsme spolu na televizním pořadu S Jakubem na rybách a bylo to fajn. Táta a celá rodina pro mě vždycky byli obrovskou hnací silou. Dnes už uznávají to, co dělám, což je moje největší vítězství.
Kdy jste pochopil, že rybaření nebude jen váš koníček?
Malí kluci mají velké sny. Pro mě to byly traktory a vysavače. Dál už jen a jen ryby. Traktoristu by mi tenkrát aspoň někdo schválil. S myšlenkou na rybaření jsem si jen tak zahrával a vážně se jí začal zabývat na střední škole. A v okamžiku, kdy jsem propadl lovu sumců, bylo rozhodnuto. Ovšem jak se stát profesionálním rybářem, jsem absolutně netušil. Každá profese má učitele, od kterých je možné převzít vědomosti. V mém případě nebylo od koho se učit, takže jsem se nesčetněkrát spálil. Naštěstí je rybařina jako každé jiné povolání o životních zkušenostech, vynaloženém úsilí a také o investovaném čase.
Vžitá představa o rybářích je poklidné posezení „tichých bláznů“ u vody. Ale rybaření je také sport, vášeň, adrenalin. Přesně tak. S tím jsem značně bojoval v době, kdy jsem začal rybaření popularizovat v tisku. Většina nerybářů si totiž vybaví pohled z tramvaje či Karlova mostu, kdy totálně zmrzlý rybář sedí v loďce na Vltavě uprostřed zasněžené Prahy a mnoho hodin čeká na stále nepřicházející záběr. Rybaření však může být velmi akční zážitek. Je to různé. Někdo potřebuje cítit adrenalin, jiný chce odpočívat, a jestli něco uloví, je mu často jedno. Pro mě je rybaření hodně spojeno s cestováním a víc mi sedí život v neustálé akci.
O čem si rybáři spolu povídají?O neprobádaných oblastech, kde může existovat rybí ráj, o krásných ženách, o víně, o trofejích, jejichž počet neustále roste.
Na kterou trofej jste nejvíce pyšný vy?Bezesporu je to bájná ryba Arapaima gigas z Amazonie. Její ulovení mě stálo neuvěřitelné úsilí a bohužel si vůbec nejsem jistý, jestli v budoucnu tenhle zážitek vůbec něčím překonám.
Jak vypadá bájná ryba?To je těžké popsat, vypadá naprosto nezvykle, jako vodní krokodýl.
Lovíte v zahraničí, v neznámých vodách. To musí být nebezpečné...Mám rád panenské vody a kouty světa, které prostě nenajdete v blízkosti moderních civilizací. Takže cestuji mnoho tisíc kilometrů a je to pokaždé do neznáma a nejistoty. Do jiných klimatických podmínek, mezi nové bakterie, zvířata, kultury, často radikální náboženství a zvyky. Takové expedice jsou vždycky spojeny s riziky. Samozřejmě je můžete snížit vlastní opatrností, pečlivostí, pokorou k místu, v němž se nacházíte, ale zdaleka ne všechna. Pokud chcete mít neuvěřitelné zážitky, musíte ledacos obětovat, být připraven na to, že jednou dojde i na „penaltu“. Někdy ji člověk ustojí, jindy ne. Kdo jezdí do neznámých končin, nesmí se mít moc rád. Často si riziko vytváříme svým chováním při touze po poznání a logicky za ně musíme nést i zodpovědnost.
Rybařil jste s Václavem Klausem, Miroslavem Donutilem, Tomášem Dvořákem a dalšími celebritami. Zval jste je i do svého pořadu. Proč si myslíte, že slavní, většinou hodně zaměstnaní lidé, relaxují s rybářským prutem?Když nahlédnete do života lidí, které média označují za celebrity, v první řadě zjistíte, že naprostá většina z nich je „z masa a kostí“. Říkám to s trochou nadsázky, protože chápu, že veřejnost potřebuje své modly. Tito V.I.P. bývají v neustálém pracovním vytížení, doléhá na ně stres, jsou sledováni médii, takže logicky jednou za čas potřebují od svých profesních starostí a ze svého stínu utéci. Někdo hraje rád golf, jiný jezdí na kole a doopravdy hodně celebrit rybaří. Člověk u vody přijde na jiné myšlenky a hlavně mnohdy zjistí, že by mohl mít mnohem vážnější problémy než ten, který ho momentálně trápí. Rybaření a pobyt v přírodě je neuvěřitelný relax, co fantasticky dobíjí naše tělesné baterie.
Kterou rybu považujete za nejlahodnější pochoutku? Popravdě řečeno tu, kterou vidím v objektivu svého fotoaparátu. Ryby vnímám jinak než jako kus masa, ale zároveň pojídání ryb sladěné s logickým uvažováním a zákony přírody absolutně neodsuzuji. V době, kdy hrozí ptačí chřipka, nemoc šílených krav a jiné hrůzy, jsou ryby dost možná potravou budoucnosti.
Kam se chystáte za rybolovem ještě letos?Hodně jsem toho nacestoval, tak se chci minimálně do konce roku věnovat naší malé, ale zajímavé zemičce. Hlavně Moravě. Vždycky mě krása naší krajiny dokáže znovu a znovu překvapit. Své cesty si nijak zvlášť neplánuju. Je přece krásné, že nikdy nevím, kdy a kam mě toulavé boty zanesou.
Jakub VágnerMěl se stát „mistrem basů“ jako jeho otec Karel, populární hudebník a producent. Studium kontrabasu na konzervatoři však nedokončil a stal se profesionálním rybářem. Díky tomu procestoval Austrálii, Jižní Ameriku, Egypt… Jeho nejcennější úlovek je bájná ryba Arapaima gigas, kterou ulovil v Amazonii. V televizi měl svůj pořad S Jakubem na rybách, má za sebou i úspěšnou výstavu fotografií nazvanou Ten, který mluví s řekou. Kapry vůbec nejí, ani o Vánocích. Stačí mu bramborový salát.
Nedostižní Zlatí úhořiBiblí pro všechny milovníky vodních hladin, zčeřených tu a tam ladným pohybem rybího ocasu, se staly povídky Oty Pavla. Vyprávějí o jeho „povedeném tatínkovi“, geniálním rybáři panu Proškovi, ale prim v nich hraje příroda a ryby především. Nabízíme vám krátkou ukázku překrásného vylíčení rybolovu v povídce Zlatí úhoři: Obloha praskla a z ní se vysypala tma. Napadlo mě: svatí přicházejí! Neznámí nebeští střelci vystřelovali do lesů a do řeky blesky. Někdo tloukl na poklice. Z oblohy se spustila voda. Řeka se zvlnila a plavaly po ní bubliny veliké jako pěsti. Stromy se kývaly, dostaly strach, aby se nezlomily a neumřely. A někde se zachechtal pták. Vtom mě napadlo podívat se na prut. Znamení klidu spadlo, imitace se soukala do rozbouřené řeky, jako by ji někdo ve vodě nenasytně polykal. To je ryba, běží s návnadou! A druhý proutek se houpal jako rameno pumpy, kterou jsme dostali od dědečka Nováka. Vyskočil jsem a uchopil proutek, abych mu ulehčil a aby nepraskl. Objevila se tajemná úhoří hlava. Vyvlekl jsem ho na trávu k louži naplněné vodou. Uřízl jsem imitaci a hodil ho do louže, odkud nemohl upláchnout. Skočil jsem po druhém prutu a přisekl. Zase úhoř! Přitáhl jsem ho ke břehu a na silné imitaci vyhodil na břeh. Doslova skočil k té louži. Navázal jsem háček. Další háček. Ruce se mi třásly rozčilením, voda se mi lila přes tvář. Třetí úhoř. Čtvrtý už je zlatý. Na tyto chvíle jsem čekal celé roky. „Přišli zlatí úhoři!“
